MENE TEKEL
Když i chlapi pláčou
Již posedmé studenti právnické fakulty Univerzity Karlovy v rámci vědeckého semináře prostudovali archivy a zrekonstruovali jeden z procesů z 50. let. Termín pro veřejnou prezentaci zvolili tak, aby korespondoval s mezinárodním festivalem MENE TEKEL, kterého je rekonstrukce politického procesu každoroční nedílnou součástí.
Manželé Hlachovi, Jan, zubař, a jeho žena Olga, soudkyně, se provinili proti lidově-demokratickému zřízení tím, že se svými známými a přáteli na podzim roku 1948 pomohli za hranice národně-socialistickému poslanci Františku Uhlířovi. Ten se za hranicemi pochlubil, kdo mu pomáhal při útěku a ti byli v roce 1950 zatčeni a v únoru 1951 odsouzeni. Ačkoliv v roce 1948 za pomáhání k opuštění republiky hrozil trest 3 týdny, byli pomocníci odsouzeni k trestům od dvou do 15 let. Konkrétně: Jan byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 14 let, Olga na 15 let, dále museli zaplatit finanční pokutu a propadl jim majetek. V době zatčení měli jejich děti Jan 11 let, Olinka 9 a Mireček 5 let. Noc, kdy rodiče zatýkali, se jim vryla do paměti navždy. Mirečkovi dokonce tak, že vše před touto nocí zapomněl a jeho první životní vzpomínky začínaly protivným svícením do postele.
Příběh, který publikum v pankrácké Porotní síni Vrchního soudu sledovalo, pokračoval ukázkami z korespondence obou manželů a z knihy vzpomínek jejich syna. Zubař Jan mohl ve vězení vykonávat své povolání doktora a dokonce byl v roce 1954 propuštěn, protože pomohl v táboře zlikvidovat epidemii tyfu. Olga takové štěstí neměla a z vězení se dostala až na základě milosti v květnu 1960. Dopisy, které se dochovaly, mj. osvětlovaly marnou snahu celé rodiny o předčasné propuštění Olgy z důvodu špatného zdravotního stavu. Slova, kterými byly její žádosti zamítány, snad nemohly pocházet z rozumně myslící lidské hlavy.
Tento strhující příběh v autentickém prostředí pankráckého soudu sledovalo asi 200 diváků a kamery ČT. Při čtení vzpomínek a dopisů dětí začalo lecjaké oko vlhnout a asi 60letý pán se štkavě rozplakal. Aby ne, když dětem vzali na 11 let z domova mámu a režim ji nechtěl omilostnit, protože ještě není dostatečně převychovaná.
Ani když se rodina v roce 1960 znovu sešla, její život nebyl jednoduchý. Děti již byly téměř dospělé, ale měly potíže najít pracovní uplatnění, protože byly „děti velezrádců". Ačkoliv mívaly téměř samé jedničky, nebylo jim dovoleno jít studovat, tak nastoupily do různých továren. Je vcelku logické, že Hlachovi po srpnových událostech emigrovali a usadili se s dětmi ve Švýcarsku. Jediný, kdo projevoval svůj stesk po Československu, byl otec, ale nikdo jiný z jeho rodiny se nechtěl vrátit tam, kde je nepotkalo nic dobrého, jen znamení velezrady.
Ačkoliv mi v některých okamžicích probíhal po zádech mrazivý závan hrůzy, pravdivost výpovědi ve mně nevyvolala jen smutek. Nejvíce mne povzbudilo, že 20-30 budoucích právníků pochopilo, že rozhodování na základě politického zadání je nejen nespravedlivé, ale postihuje nejen odsouzeného, ale i osoby na něm závislé a další příbuzné. Máme tedy jistotu, že oni takoví nebudou.
Asi by neškodilo, kdyby se i někteří dnešní soudci vrátili do školních lavic na podobný seminář.
V Praze, 1. 3. 2015
Radka Poláková
