V průběhu let se setkávám s řadou lidí, kteří chtějí oživit minulost a ptají se mě, za jakých okolností vznikaly tajné složky a další represivní orgány ČSSR, tzv. „pěst dělnické třídy“. Dal jsem si tu práci a vytvořil nástin historie tajných služeb. Od jejich vzniku, číslování a zaměření jednotlivých správ SNB (číslovaných i nečíslovaných) krajských správ, jakými zákony se řídily, píši o počtu důstojníků Státní bezpčnosti (StB) i jejich agentů. Zmiňuji i existenci tzv. „lustračního zákona“, rozepisuji se o kategoriích spolupracovníků Státní bezpečnosti, o druzích spisů vedených tajnými službami. Na několika stránkách ve zkratce uvádím nejen další informační systémy, ale také skartace dokumentů StB a zákon o protikomunistickém odboji a odporu proti němu. Text byl konzultován s historiky na tuto problematiku, ale opět upozorňuji, že v něm nenajdete všechno. Jde pouze o nástin toho,

 

Pepíno Maraczi, červen 2006, psáno pro KAN

 

Po skončení 2. světové války se Komunistická strana Československa (KSČ) soustředila na ovládnutí Ministerstev vnitra a národní obrany. Leninskou zásadu, že kádry rozhodují vše, začal orgán uplatňovat v souladu s jednadvaceti podmínkami Komunistické Internacionály, a to hned po Únoru 1948. Ale již v květnu 1945 vznikl Pohotovostní pluk 1. Národní bezpečnosti, který byl v roce 1946 přeorganizován na Pohraniční útvary SNB o 6 000 mužích. Tyto pluky sehrály v Únoru 1948 významnou úlohu a právě z nich se rekrutovali budoucí příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kterou odjakživa ovlivňovala, a později i řídila, Bezpečnostní komise ÚV KSČ. Výbor schvaloval leccos, dokonce i ministry a jejich náměstky, náčelníka Vysoké školy SNB či náčelníka kádrové správy Federálního ministerstva vnitra (FMV). Komunistický režim si veškerou perzekuční činnost umocňoval přijatými zákony. Jedním z nich byl například zákon o Národní bezpečnosti z prosince 1948, vydaný pod číslem 286/1948 Sb.

Kádrový pořádek ÚV KSČ č. 057/84, charakterizován jako „Tajný“, se jen ojediněle zmiňuje o kompetencích vztahujících se k vnitru a armádě. Přesto nomenklatura ÚV KSČ měla ve většině případů velice blízko k StB.

 

Číslování a zaměření správ SNB

Zveřejňuji Správy Státní bezpečnosti (StB) tak, jak byly očíslovány, nazývány a na jakou oblast byly zaměřeny.

1. I. správa SNB: Hlavní správa rozvědky SNB pro boj proti vnějšímu nepříteli. Řídila se organizačním řádem, který byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR.

2. II. správa SNB – Hlavní správa kontrarozvědky SNB

3. III. správa SNB – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky. Byla řízena výtahem ze 6. dubna 1983 ze statutu III. Správy SNB, který byl přílohou přísně tajného rozkazu náčelníka hlavní správy vojenské kontrarozvědky č. 009/1983, čj. 00339/208-82.

4. IV.správa SNB – Správa sledování SNB

5. V.správa SNB – Správa ochrany státních a stranických činitelů SNB. Organizační řád této správy byl přijat 23. listopadu 1977. Byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 36/1977, čj. 0-0066/Sv-1977

6. VI. správa SNB – Správa zpravodajské techniky SNB. Organizační řád této správy byl přijat 4. května 1979 a byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 10/1979, čj. OT-0028/E-1979

7. VII.správa SNB – nebyla (neexistovala)

8. VIII. správa SNB – Letecká správa SNB

9. IX. správa SNB – Správa hradní hudby SNB

10. X.správa SNB – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli ze dne 21. listopadu 1980, který byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 43/1980, čj. VN-00147/01-1980

11. XI. správa SNB – Správa SNB na ochranu ekonomiky (Existovalaobdobí let 1981 až 1988)XII.správa SNB – Správa kontrarozvědky Zboru národnej bezpečnosti Bratislave. Organizační řád je z 20. března 1989 a byl přílohou přísně tajného rozkazu náčelníka XII. Správy SNB č. 7/1989, bez čj. (čísla jednacího)

12. XIII. správa SNB – Zvláštní správa SNB

 

Další nečíslované správy SNB:

• Hlavní správa pohraniční stráže a ochrany státních hranic
• Zpravodajská správa Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic
• Kádrová správa Federálního ministerstva vnitra (FMV)
• Vnitřní a organizační správa FMV
• Správa Vojenské kontrarozvědky (VKR) Západního vojenského okruhu Tábor
• Správa spojení SNB
• Správa pro plánování, rozpočet a sociální zabezpečení FMV
• Správa stavebně ubytovací služby SNB
• Správa tělovýchovy a vrcholového sportu SNB
• Správa vojsk ministerstva vnitra ČSSR
• Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
• Federální správa Veřejné bezpečnosti
• Kádrová správa Ministerstva vnitra a životního prostředí (MVŽP ČSR)
• Inspekce MVŽP ČSR
• Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti MVŽP ČSR
• Hlavní správa Veřejné bezpečnosti MVŽP
• Správa vyšetřování Veřejné bezpečnosti MVŽP ČSR
• Správa zdravotnického a sociálního zabezpečení MVŽP ČSR
• Ekonomická správa MVŽP ČSR
• Brigáda Pohraniční stráže
• Správa ochrany státních hranic
  

 

Krajské správy Státní bezpečnosti

Dále existovaly Správa SNB hl. n. Prahy a Středočeského kraje. Správa StB Praha, Správa Veřejné bezpečnosti (VB) hl. m. Prahy, Správa VB Středočeského kraje.

V krajích jako krajské správy SNB – Správy StB byly v Západočeském kraji v Plzni Správa StB Plzeň a Správa VB Plzeň. V Jihočeském kraji v Českých Budějovicích, v Severočeském v Ústí nad Labem, ve Východočeském v Hradci Králové, v Jihomoravském v Brně, v Severomoravském v Ostravě.                                                        

Na Slovensku v Bratislavě, kde sídlila i Správa VB Západoslovenského kraje. Pro Středoslo-venský kraj bylo sídlo v Banské Bystrici pro Východoslovenský kraj bylo sídlo ve městě Košice.

Tyto všechny krajské správy měly ještě Okresní správy SNB a to v každém okresním městě.

 

Zákonné normy pro činnost Státní bezpečnosti

Činnost StB, jakož i její organizace, ale hlavně pracovní metody byly od počátku do konce existence definovány interními, podzákonnými normami. Rozkazy a nařízení ministrů vnitra, jejich náměstků, náčelníků správ a dalších zodpovědných fukcionářů prakticky kodifikovali každodenní fungování mocenského mechanismu státobezpečnostního kolosu.

Vždyť ještě v polovině roku 1989 měla být činnost Státní bezpečnosti upravena devětačtyřiceti (49 !) služebními předpisy nejvyšší úrovně. StB až do konce své existence (zrušena byla k 31. březnu 1990) odvozovala svou činnost ze zákona o SNB č. 40/1974 Sb.

 

Agenti v armádě i ve Federálním shromáždění

Udavači byli všude. Nejen, že pobývali v zaplivaných knajpách IV. cenové skupiny, ale například v různých dělnických závodech, státních institucích, působili ve všech odvětvích společenského života. A to ať již šlo o kulturu, sport, denní tisk... Jak byla rozprostřena síť agentů si ukažme na následujícím příkladu.

Tak jen u Protivzdušné obrany státu (PVOS) ke dni 30. června 1989 bylo registrováno 50 rezidentů, 604 agentů a 903 důvěrníků StB. Vývoj bohužel ukázal, že sametovost revoluce byla přílišná. Žili jsme v naději, že agenti StB i komunisté odejdou do věčných lovišt, což se nestalo.

Jeden příklad za všechny. V nově vzniklém Federálním shromáždění (FS) bylo deset poslanců, agentů, registrovaných v evidencích bývalých I. – III. Správ SNB. Jejich jména dne 21. března 1991 zveřejnila vyšetřovací komise a vyzvala je k odstoupení.

      Seznamy agentů nejdříve byly publikovány v Necenzurovaných novinách „Ty rudá krávo“. Našli jsme tu část agentů z řad herců, sportovců, zpěváků atd. Vydaná jména zaštítila Antikomunistická aliance, která byla složena z řad lidí, působících předtím v disentu.

 

Přijetí lustračního zákona

Lustrační zákon byl přijat v témže roce, a to 4. října 1991 jako zákon č. 451/1991 Sb., stano-vující „některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích“ obou tehdejších republik i federace. Díky aktivitě radikální části poslanců Federálního shromáždění vyřadil z některých funkcí určitou část osob z nomenklatury KSČ, příslušníky Lidových milicí (LM) a StB, jejich tajné spolupracovníky, členy akčních výborů i studenty škol v SSSR. Tento zákon však ne-umožnil, podobně jako zákon Bundestagu ve Spolkové republice Německo o podkladech STASI (StUG) vstup do „třináctých komnat“ minulého režimu.

Tehdejší ředitel 3. sekce 1. divize FMV si postěžoval: „Nedostali jsme 220 miliónů marek jako pastor Gauck, který má na starost archivy východoněmecké STASI. Nemáme sál pro 3 000 lidí. Ani peníze na archiváře.“

 

Počet agentů v „Cibulkových seznamech“

V těchto seznamech, jejichž 1. díl byl vydán 4. června 1992, jako první z postkomunistických zemí. Bylo zveřejněno 76 907 údajů zanesených v kategorii Agent (A) nebo Tajný spolupracovník – agent /TS – A/ (jde o totožnou kategorii). Dále je zde 79 248 údajů o důvěrnících StB, 6 085 držitelích propůjčených bytů (DPB) a 642 rezidentech (R). K tomuto počtu je třeba započítat 33 000 záznamů v různých kategoriích, u nichž ale není uvedeno datum narození. V kategorii Kandidát tajné spolu-práce (KTS) nalezneme 70. 000 údajů (podle spisovatele Petra Placáka) nebo 79 000 údajů podle Jaroslava Bašty.

Seznamy vyvolaly bouřlivou reakci ve společnosti, pozitivní i negativní. Hovořilo se o tzv. „divokých seznamech“. Ministerstvo vnitra (MV) se ústy jejího mluvčího Martina Fendrycha od nich distancovalo. Jaroslav Bašta, tehdejší šéf nezávislé komise FMV, jako zdroj nevyloučil ani bývalé pří-slušníky StB a poukázal na „databázi, která byla v létě 1990 předána Federální bezpečnostní informační službě (FBIS), tehdy ještě Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Až o rok později, když jsem se s Baštou setkal mezi čtyřma očima, mi řekl: „Pane Maraczi, Cibulkovy seznamy, po porovnání s našimi odborníky, jsou přesné a sedí. Při zlomu textu však došlo k chybě: z této databáze vypadl každý sedmdesátý člověk. Což znamená, že v nich může chybět až 5. 000 lidí.“

A v Hovorech z Lán si polívčičku přihřál i tehdejší prezident Václav Havel, cituji: „Seznamy jsou neoficiální, neověřené, a je tedy sporné, do jaké míry má někdo právo je otiskovat… Neříkám, že v těch seznamech nejsou skuteční agenti, kteří škodili a udávali. Je jich tam jistě mnoho, ale jsou tam i lidé, kteří se tam ocitli bůhvíjak, a celé je mi to protivné a vím, že budu debolševizátory napaden, že jsem ochráncem agentů, komunistů a podobně.“

 

Důvěrníci StB a Kandidáti tajné spolupráce

10. března 1992 se 99 poslanců obrátilo na Ústavní soud (ÚS), aby rozhodl o možné neústav-nosti lustračního zákona. Po devíti měsících však potvrdil, že není protiústavní, má svou oprávněnost, a to navzdory zrušení paragrafu postihujícího tzv. vědomé spolupracovníky (§ 2 odst. 1 písm. C). Na základě rozsáhlého dokazování soud 26. listopadu 1992 vydal nález, kterým zrušil „vědomou spolupráci“ u kategorie důvěrníci (D), kandidáti tajné spolupráce (KTS) a tajní spolupracovníci důvěrného styku, tj. kategorie tajného spolupracovníka hlavní správy rozvědky.

Kategorie spolupracovníků StB

• Rezident byl zvlášť vybraný, naprosto spolehlivý, životně zkušený a odborně při-pravený tajný spolupracovník, který pod vedením důstojníka StB řídil práci svěřených agentů.
• Agent byl tajný spolupracovník, který plnil úkoly při odhalování, rozpracování a dokumentování protistátní trestné činnosti a úkoly směřující k předcházení a zabránění této trestné činnosti.
• Držitel propůjčeného bytu byl tajný spolupracovník, zvlášť získaný za účelem propůjčení místnosti k uskutečňování konspirativních schůzek.
• Konspirační byt byl samostatný objekt, byt nebo místnost získaná a obhospodařovaná přímo operativním útvarem.
• Kandidát tajné spolupráce byl prověřovanou osobou za účelem získání ke spolupráci.
• Důvěrník byl spolupracovník, který pomáhal plnit dílčí úkoly StB povahy, přede-vším pomocné, orientační a prověrkové úkoly v souvislosti s odhalováním nebo objasňováním protistátní činnosti.

Druhy svazků a spisů

• Objektový svazek se zakládal na instituce a úřady zejména působící na území tehdejší ČSSR, na centrály a úřadovny nepřátelských rozvědek, emigrantská centra a jiné nepřátel-ské organizace za účelem zjišťování jejich činnosti. Dále na významné objekty čs. Národního hospodářství, vojenské objekty, hraniční prostory a na určené StB problematiky za účelem soustřeďování zpravodajských poznatků o vývoji StB situace, dodržování režimu ochrany státního tajemství apod.
• Signální svazek se zakládal na osoby podezřelé z trestné činnosti (rozuměj i politické!) nebo na podezřelý jev za účelem prověření signálu, tj. potvrzení nebo vyvrácení podezření z trestné činnosti.
• Osobní svazek se zakládal na osobu, na níž bylo již důvodné podezření z trestné činnosti potvrzeno.
• Pátrací svazek se zakládal, bylo-li důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin spadající do věcné příslušnosti vyšetřovatele StB a příčiny ani pachatel nebyli dosud známi.
• Spis nepřátelské osoby se zakládal k soustřeďování písemností (evidenci zdůvodňujícího, prověrkového a kontrolního charakteru) k osobám, které svým jednáním nebo politickými postoji ohrozily, ohrožují nebo by mohly ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost státu.
• Kontrolní svazek se zakládal u útvarů, které řídí a kontrolují důležitou akci podřízeného útvaru, a obsahuje kopie plánu postupu a dokumenty o souhrnných výsledcích rozpracování, o závažných rozhodnutích řídícího útvaru a o výsledcích kontrolní činnosti.
• Evidence výjezdů čs. Občanů do nesocialistických zemí (EVCO) měla zajistit „aktuální a archivní informace k čs. občanům, vyjíždějícím do nesocialistických zemí“.
• Evidence emigrantů a navrátilců (EMAN) měla zajistit „sjednocení poznatků k emigrantům a navrátilcům rozptýlených v evidencích mnoha útvarů Sboru národní bez-pečnosti“ (SNB).
• Evidence pobytu cizinců žijících na území ČSSR (CRO-2) měla zajistit „aktuální informace k pobytu: cizinců trvale žijících na území ČSSR, cizinců s dlouhodobým po-volením k pobytu na území ČSSR“.
• Další evidenční fondy (DEF):

 

Zaměření činnosti Státní bezpečnosti

Nejdůležitějším systémovým omezením práce StB byla organizační struktura. V rámci tří hla-vních operativních linií – vnější nepřítel, vnitřní nepřítel, ekonomika (nebo vnější a vnitřní zpravodaj-ství, kontrarozvědná ochrana ekonomiky) – byly problematiky trvalé (velké ambasády, respektive di-plomaté, zpravodajští důstojníci států „hlavního protivníka“ – USA, Německo, Velká Británie – malé ambasády, styky těchto ambasád, nepřátelské osoby, legální strany, společenské organizace, zakázané instituce, církve a sekty, obchodní zastoupení západních firem, vízoví cizinci, domácí strategické firmy atd.). Dále problematiky dočasné (nepřátelé uvnitř strany, trockisté, bývalé sítě gestapa, SD a abweh-ru, historikové, ekologové atd.) Při způsobu vnitřního úkolování i kontroly bylo nemožné, aby česko-slovenská tajná policie sledovala sovětské diplomaty či dokonce „spřátelené“ pracovníky Komitětu gosudarstvenoj bezopasnosti (KGB), což se dá přeložit jako Výbor pro státní bezpečnost. Ale je prav-dou, že někteří příslušníci KGB působící v ČSSR, byli sledováni v krátkém období v srpnu 1968.

 

Ostatní informační systémy

X. správa požadovala automatizovat následující evidence:

  signatáře Charty 77 (CH-77) a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), pravicové sociální demokraty, stážisty a stipendisty, členy sekty Svědci Jehovovi, protizákonné písemnosti a další.

 

Skartace z příkazu generálporučíka Lorence

Je velice pravděpodobné, že Česká republika se snaží postupně zveřejnit veškeré dostupné do-kumenty, které v různých archivech lze najít. Nikdy však nedojde ke zveřejnění všech s ohledem na následující fakta.

Generálporučík Alojz Lorenc, t.č. první náměstek ministra vnitra, dne 1. prosince 1989 vydal rozkaz, aby byly skartovány tzv. „živé“ svazky a „vytříděné“ materiály. Šlo o skartování 99 % svazků tzv. „nepřátelských osob“ (7 193), 75 % osobních svazků (195), 67 % signálních svazků (528), 67 % spisů důvěrníků StB (8 632), 55 % spisů tzv. „prověřovaných osob“ (4 701). Dále pak bylo skartováno 44 % agenturních svazků (5 179), 41 % svazků rezidentů StB (54 osob), 37 % objektových svazků (1275) a 36 % spisů KTS (1 192). Skartace probíhaly podle neúplných údajů na úřadovnách kontra-rozvědných součástí politické policie, v papírnách, objektech ministerstev vnitra a v ubytovacích pro-storách Střední skupiny sovětských vojsk. Docházelo k nim v tajnosti formou sešrotování spisů nebo jejich pálením.

Valná většina údajů o agentech zůstala nedotčena. Estebákům a jejich přisluhovačům se nepo-dařilo zlikvidovat různé evidenční pomůcky, a zejména zůstaly zachovány netknuté registry svazků.

 

Trestná činnost důstojníků Státní bezpečnosti

            Státní bezpečnost ke své činnosti využívala širokou paletu trestných činů kriminálního chara-kteru. Největší zrůdnosti vědomě páchala v padesátých letech. Šlo o vraždy režimu nepohodlných lidí, používání psychického i fyzického teroru, mučení, nezákonného zadržování a věznění přes „profylak-tická opatření“, zastrašování a vyhrožování, pomocí agenturní sítě vnášení nesváru, podezření, rozklá-dání rodinných vztahů nebo osobnosti sledovaného, vytvá-ření dezinformací nebo psaní dezinformač-ních článků do Rudého práva a jiných tiskovin (Signál, Průboj, Naše tvorba atd.), zasílání výhruž-ných anonymů nebo zboží, které si člověk neobjednal. StB vymýšlela různé provokace, vydírala po-mocí dětí nebo rodiny... Odpůrcům komunistického režimu odebírala řidičské průkazy, pasy atd.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV ZK), kde pracují jak dokumenta-risté tak policejní vyšetřovatelé, převážně z řad býv. politických vězňů a disidentů, archivuje případy trestné činnosti příslušníků StB, která se obvykle prolínala s trestnou činností různých exponentů ko-munistického režimu z řad civilních osob.

 

Počty příslušníků (důstojníků) StB

Početní stavy příslušníků StB na velitelství i v krajích: k 2. únoru 1949: 4 351, k 1. červnu 1950: 5708 a k 1. lednu 1952: 8 621 příslušníků. U Hlavní správy kontrarozvědky – II. Správy SNB, jež byla kontrarozvědnou složkou StB – správy SNB pro boj s vnitřním nepřítelem – v letech 1988 – 1989 pracovalo na 683 příslušníků (dů-stojníků) StB, z toho 516 v operativě a 167 ve štábních útvarech. U Správy StB hl. m. Prahy a Středo-českého kraje k říjnu 1989 bylo 595. U Obvodních správ SNB pro StB v Praze na OS SNB v Praze v říjnu 1989 působilo 76 důstojníků StB a na OS SNB ve Středočeském kraji bylo na okresech Středo-českého kraje 132. U Správy StB Brno a Jihomoravského kraje to bylo 507 příslušníků StB.

 

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu

Český parlament, zvolený ve svobodných volbách, v duchu vyrovnání se s komunistickou mi-nulostí, přijal zákon č. 198/1993 Sb. „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, který publikováním ve Sbírce zákonů vstoupil v platnost 3. července 1993. Tato norma proklamativně konstatovala, že KSČ, „její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušo-vání lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody…