„KAN“
Už samo srovnání slov „klub“ a „strana“ hovoří ve prospěch klubu, neboť klub, má-li splnit význam sebe sama, musí být společenstvím dobrovolným, nevynuceným a s osobní obětí ve prospěch celku. „I to byl důvod,“ dodal Winston Churchill, „proč mohl jsem měnit politické strany, ale celý život jsem byl členem téhož klubu.“
Přeložen do současného (znamená-li současnost rozpětí padesáti let) politického jazyka znamená Churchillův výrok, že členovi klubu lze věřit mnohonásobně víc, než členovi strany.
V roce 1968, poučen zkušeností své krve tolik alergické na veškerou totalitu, jsem nemohl ani na vteřinu uvěřit, že po dvaceti letech útlaku, poprav, uranových koncentráků, jimž prošlo čtvrt milionu odsouzených, se tvůrci těchto hrůz mohli málem s andělskou upřímností sami sebe očistit a zreformovat.
Klub Angažovaných Nestraníků byl tehdy pro mě Klubem Neohrožených, a je pro mě potěšením, že jejich vědomí o demokratickém řádu je ve srovnání s rokem osmašedesát jiné a lepší jenom zkušeností. Podstatou je týž.
Při vědomí, že by reprezentant tohoto klubu mohl být porovnáván třeba se současným hrdinou Sovětského svazu a současného velvyslance České republiky, mám radost, že klub se svou minulostí za zády je měřítkem poctivého postoje, s nímž měřit se ostatním dá práci.
Zvlášť za předpokladu, že ty ostatní budou radši volit majitelé špatného svědomí, které si dávno zvolili pro sebe.
Na vlastní kůži jsem mnohokrát pocítil, co je opak demokracie, o to víc vyzývám všechny, co chtějí, aby demokracie byla zastoupena tam, kde zastoupena má být, aby radši i pro sebe zvolili spíš klub než stranu.
Tak
Jiří Stránský
