Proti neobolševizaci ČR
Můstek, 5.3.2018 večer
Spěchaje ze schůze Turistického akademického klubu, přicházel jsem v pondělí okolo devatenácté na Můstek protestovat a podepsat petici. Abych neskončil u neprostupné masy lidí přímo na Můstku, namířil jsem si to průchodem od Jungmanna. A ejhle, i tam byla taková zácpa, že jsme se nemohli hnout. Na náměstí a k dlouhatánskému stolu s podpisovými archy jsem se o hodně minut později nakonec probojoval, a to možná díky diplomatovi Pavlu Fischerovi, jehož doprovodu se lidé snažili uhýbat. Ať jsem se rozhlížel nahoru či dolů náměstím, konce zástupů jsem neviděl.
Všechna zjištění skokově navyšovala můj dobrý pocit. V oné euforii by se dala snést i větší tlačenice; zvlášť při vzpomínce na Národní třídu v listopadu 1989, kde nás Štěpánem řízení „ondráčkovci" tlačili radlicemi proti kordonu bílých helem. Přepočítali se. Studenti raději riskovali své zdraví, než aby se hnuli proti ještě mladším klukům s obušky. Sametovou revoluci ve skutečnosti nezažehla žádná Charta, ale právě tato mírumilovná slušnost, díky které si studenti získali podstatnou část národa.
Ale zpět k současnosti:
Bylo toho dost, co mne naplňovalo dobrým pocitem. Všude plno mladých až mlaďounkých a veselých lidí, hesla a pokřiky více i méně vtipné, hlavně, že hodně hlasité. Jako kdyby Albertov se přestěhoval na Václavák. Babiše do koše! Už je toho dost! Miloše do koše! Ne! – ANO! Je to pravda, je to tak, že nám vládne estébák! Mlátička ven! Babiš - kmotr za katr! Komouši ven! Estébáky nechceme! Máme toho dost! Už nás nebabíš, nás si nekoupíš! Nejsme tvoje firma! Svobodu vám nedáme! Není nám to jedno! Co se v StB naučíš, ve vládě jako když najdeš! Atd., atd.
V oknech diváci, a za skly paláců nabito.
Na dolní Václavák přišlo a vystřídalo se tam postupně snad deset až patnáct tisíc protestujících mladých lidí.
Z těch „pár křiklounů na ulici" smrtelný strach dostal z poslaneckých soudruhů soudruh nejlepší – policejní profesionál Zdeněk Ondráček, odvážný potud, pokud protivným ženským domlouvá obuškem s ocelovým jádrem. Obavy o sebe a rodinu mu prý nyní nedovolují kontrolovat policejní sbory.
TAK: A co dál?
Naše snahy a protesty nesmí nyní skončit. Komunistický pokusný člověk Zdeněk Ondráček je jen nepatrným vedlejším produktem postupné instalace neobolševického režimu v České republice, která probíhá jako by podle estébáckého či kágébáckého scénáře.
Musíme se dál všichni spojovat, nebojme se toho. Svobodomyslní lidé a jejich vedoucí osobnosti musí navazovat a předávat si kontakty. A s dobrou vůlí rozumět druhému pracovat, a pracovat. „Sociální elektronické sítě" jsou silný prostředek a nástroj.
Nenechme odvádět naši pozornost od tichých kroků, které vedou k nevratným zásadním změnám společenského systému. Na aférách, jako byl Ondráček – mlátička, nesmíme ztrácet víc energie, než je nutné.
Víme, s kým máme tu „čest". Slyšeli jsme dnes jasně od samého protagonisty neobolševického režimu, že demokrati či demokracie jsou pro ně žumpou.
Praha, 6. březen 2018
Jiří Domlátil, KAN
