Usnesení ÚR KAN ze dne 15. 2. 2014

ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

U S N E S E N Í

4. zasedání Ústřední rady KAN

ze dne 15. 2. 2014

Ústřední rada KAN

1. uctila památku zakladatele Klubu angažovaných nestraníků a prvního předsedy Přípravného výboru KAN v roce 1968 Dr. Ludvíka Rybáčka (11. 2. 1938 – 5. 2. 2014) z Prahy Vinohrad (viz Příloha č. 1).
   
   
2. vzala na vědomí informace o výběru kandidátu KAN pro volby do Evropského parlamentu 2014.
   
   
3. rozhodla, že s ohledem na termíny voleb se budou konat dvě mimořádné schůze ÚR KAN k sestavení kandidátky a volebního programu, a to ve dnech 27. 2. a 13. 3. 2014 (čtvrtky) vždy od 17:00 ve vinotéce v Jenštejnské ulici (ulice pod Karlovým náměstím rovnoběžná s Resslovou spojuje Václavskou a Dittrichovu ulici) v Praze 2.
   
   
4. vyzývá členy a příznivce KAN, aby se hlásili do volebních komisí (volby do EP 23-24. května 2014).

-----------------------------------------------------------

(přijato 6 hlasy, po odchodu J. Vláška, který s připravovaným usnesením vyjádřil předběžný souhlas)

Přítomni: Biro, Domlátil, Holba, Hučín, Matějka, Protiva, Vlášek

Hosté: Svoboda, Miška

Příští setkání na mimořádných schůzích ÚR ve čtvrtek 27. 2. a ve čtvrtek 13. 3. 2014 ve vinotéce v Jenštejnské ulici v Praze 2.

Příští schůze ÚR KAN. sobota 15. února 2014 od 11.30 !!! v restauraci U Parašutistů v Resslově ulici č.7 v Praze 2 (Doprava: metrem B do stanice „Karlovo náměstí“, nebo tramvají č. 22 od stanice metra C „I.P. Pavlova“ do zastávky „Karlovo náměstí“) - zasedáme v lokále.

Příloha č. 1 usnesení ÚR KAN ze dne 15. 2. 2014

Ludvík Rybáček – duchovní otec KAN

5. února zemřel ve věku nedožitých 76 let zakladatel Klubu angažovaných nestraníků a první předseda celostátního Přípravného výboru KAN doktor přírodních věd (chemik) Ludvík Rybáček.

V květnu 1968 – poté, kdy byla KANu povolena přípravná činnost, se stal předsedou přípravného výboru KAN a hlediska Ministerstva vnitra osobou osobně zodpovědnou za tuto přípravnou činnost. V červnu Ludvík onemocněl a v této situaci se stal předsedou MUDr. Jan Štěpánek a Ludvík přijal funkci místopředsedy – v červenci byl Ludvík hospitalizován. 5. srpna se však už zúčastnil schůze přípravného výboru (PV), aby napravil minulé poněkud ukvapené rozhodnutí (PV) o odvolání jednoho člena. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy schází se ve svém bytě Rudolf Battěk s Ludvíkem Rybáčkem a Jiřinou Mlýnkovou a vydávají dokument o zastavení činnosti KAN. Někdy poté se Jiřina Mlýnková, která byla jedinou osobou v KAN, která ovládala psací stroj, a proto se stala nepostradatelnou oporou přípravného výboru, stala Ludvíkovou ženou. V roce 1969 odešli Rybáčkovi do Spojených států, odkud sledovali vývoj v Československu, udržovali kontakty s pronásledovaným a často vězněným Rudolfem Battěkem a jeho prostřednictvím podporovali české disidenty. Vrátili se do Prahy v roce 1993.

V roce 1997, v době po pádu Klausovy vlády, jsem zaregistroval snahy o založení „Politického klubu", a šel jsem se podívat na jeho jakési ustavující setkání. Ke svému překvapení jsem se tam setkal s Rudolfem Battěkem a s Jiřinou Rybáčkovou. Díky tomu jsem s Rybáčkovými po skoro 30 letech opět navázal kontakt, a mohl jsem je požádat, aby se zúčastnili slavnostního setkání při příležitosti 30. výročí vzniku KAN v květnu 1998 v sále bývalého Dopravního podniku v Praze 7. Přišli i se synem Janem a Ludvík svým projevem, jehož text následuje, všechny zaujal.

Rybáčkovi přišli i na slavnostní setkání ke 40. výročí vzniku KAN v roce 2008 v pražském Aventinu – tehdy jsem Ludvíka viděl naposled.

15. 2. 2014

Pavel Holba, člen Přípravného výboru KAN v období březen - květen 1968

Projev Ludvíka Rybáčka na slavnostním setkání

při příležitosti 30. výročí vzniku KAN v květnu 1968

Pane předsedo, paní a pánové, vážení přátelé.

Sešli jsme se dnes mimo jiné proto, abychom si připomněli, jak před třiceti lety vznikl Klub angažovaných nestraníků. V roce 88 (to jsem byl ještě v Americe), když bylo 20. výročí KANu, mě Egon Lánský přesvědčil, že musíme sestavit nějaký pořad o KANu, který on odvysílá přes Svobodnou Evropu do Československa. On byl v té době totiž redaktorem této stanice, tuším, že v Londýně. Byl jsem tehdy zcela pohlcen Amerikou, nicméně jsem se pustil do práce, vyhrabal staré materiály a začal lovit v paměti zašlé vzpomínky. S pomocí své ženy jsme nakonec po jistém úsilí sestavili jakýsi ucelený spis, na jehož základě jsme natočili interview s naším přítelem Michalem Krausem, politologem na univerzitě ve Vermontu.

Kraus mi hned v úvodu položil obtížnou otázku: "Jak tě, prosím tě Ludvíku, napadlo založit KAN?"

Začal jsem tedy mluvit o rostoucím napětí ve společnosti po lednu 68, kdy se v novinách začaly množit kritické články o současném i minulém stavu věcí. Viděl jsem, že se lidé osvobozují od strachu, a že se vytváří atmosféra jakési naděje. Cítil jsem, že se KSČ dostala vývojem situace do rozpaků, a že ztratila iniciativu. Uvědomil jsem si, že se otevírá prostor pro politickou aktivitu těch, kteří neměli s komunisty nic společného. A bylo mi jasné, že je nás většina. Cítil jsem nutkání něco dělat, ale nevěděl jsem co.

Zlom u mě nastal v březnu, kdy jsem si přečetl článek od Alexandra Klimenta s názvem "Aktivita nepojmenovaných". Kliment v něm poprvé po 20 letech vyslovil do očí bijící pravdu, že většina národa -- to jest nestraníci -- je vyřazena z politického života a má vlastně status občanů druhého řádu. Kliment napsal, že před námi stojí naléhavý úkol obrody politického života a dodal, že nový politický život si žádá nové formy politické aktivity -- neřekl ale jaké. Článek mě zaujal natolik, že jsem se za Klimentem vypravil do redakce Literárních listů. Když jsem jim tam řekl, že vyzývají k aktivitě nepojmenovaných, ale nic konkrétního pro to nedělají, podívali se na mě, jakobych spadl z Marsu. Klimentova vyhýbavá odpověď, že je spisovatel a nikoli politik mě neuspokojila a rozhodl jsem se, že tedy budu jednat sám -- že tu aktivitu nepojmenovaných pojmenuji a tím ji přivedu k životu.

Nejdřív jsem se spojil se svými kolegy z Univerzity a z Akademie věd a zkoušel jsem na nich své myšlenky a argumenty. Když jsem viděl, že moje iniciativa u nich probudila zájem, svolal jsem několik schůzek, na kterých jsme tříbili argumenty, debatovali a zkoušeli poprvé mluvit o politice na veřejnosti.

Nejdůležitější z těchto schůzek se odehrála na konci března v hostinci Na Šumavě ve Štěpánské ulici. Zasedlo tam v salonku 12 rozhněvaných mužů a žen a po delší debatě jsme vymysleli název nového spolku. Tak se tedy zrodil Klub angažovaných nestraníků a jeho úderná zkratka KAN -- ovšem prozatím jen v hlavách členů přípravného výboru -- jak jsme se hrdě nazvali.

Po schůzi jsme se dali do práce na programovém prohlášení a na stanovách, a když to bylo hotové, rozhodli jsme se předstoupit před veřejnost. Obvolali jsme přátele a známé, zajistili si povolení použít volnou posluchárnu na VŠCHT a večer 5. dubna jsme napochodovali za katedru. Sešlo se tam asi 200 lidí, kteří napjatě očekávali, co se bude dít. Schůzi jsem řídil já a zahájil jsem jí přečtením programového prohlášení. Dovolím si teď z něj ocitovat tři hlavní myšlenky, i když si myslím, že dnes už zní trochu archaicky:

1) Rozhodli jsme se založit Klub angažovaných nestraníků, jehož členy mají být lidé doposud politicky neangažovaní, kteří nyní cítí potřebu zapojit se do současného dění v naší zemi.

2) Socialismus je realita, ze které vycházíme. Mluvíme o demokratickém socialismu, protože se domníváme, že jediná metoda odpovídající tradicím našeho národa je právě demokracie. V tomto okamžiku musíme považovat demokracii za cíl našeho úsilí a to tak dlouho dokud se nestane samozřejmostí.

3) Klub umožní svým členům, aby se aktivně podíleli na volbách do národních výborů a do Národního shromáždění.

Schůze pak skončila tím, že jsme kooptovali do přípravného výboru dva nejartikulovanější debatéry z pléna (Dr. Jana Štěpánka a Dr. Andreje Gjuriče), a že jsme nechali po posluchárně kolovat žádost o schválení Klubu spolu se stanovami a programovým prohlášením k podpisu těm, kteří s tím souhlasí, a kteří se chtějí stát zakládajícími členy Klubu. Žádost podepsalo 144 lidí, tedy asi tři čtvrtiny přítomných.

Vzpomínám si, že jsme to tenkrát považovali za úspěch - vždyť to byla revoluční myšlenka a riskantní čin založit politický klub pro nestraníky. Fakt, že nestraníci chtějí vstoupit do politického života, jasně implikoval, že chceme soutěžit s komunisty, a že budeme brát v potaz jejich posvátné dogma o vedoucí roli KSČ. Za takové situace podepsat se pod KAN byl odvážný čin - vždyť jsme si nemohli být jisti, že nás StB za pár dní všechny nepozatýká. Ale nic se nestalo. Žádost o registraci, stanovy a podpisovou listinu jsme poslali poštou na Městský národní výbor a tím zahájil KAN svoji veřejnou činnost.

Tak to byly ty začátky. Pak to ale už šlo ráz na ráz. Dali jsme celou věc do novin a zakrátko začaly po celé dny vyzvánět telefony od lidí z celé republiky, kteří nám sdělovali, že zakládají lokální kluby.

Když jsme viděli, že myšlenka KANu má takový ohlas, uvědomili jsme si, že vznikla nová situace. KAN přerostl pražský rámec, a najednou jsme byli v čele hnutí, které se rozšířilo po celých Čechách a Moravě. A tak jsme se rozhodli požádat o celostátní registraci na ministerstvu vnitra. To bylo 29. dubna.

Vzpomínám si, jak jsme stísněně kráčeli dlouhými koridory pověstné kachlíčkové budovy na Letné, ale ministr Pavel přijal naši delegaci vlídně, i když z rozhovoru vyplynulo, že z KANu nijak nadšen není. Mluvil o komplikované politické situaci, o výhružných dopisech, které dostává a nabádal nás k opatrnému postupu. Nicméně nám doporučil, abychom si zažádali o celostátní registraci, což jsme promptně učinili.

Byl to vcelku pozitivní výsledek a to nás povzbudilo k další činnosti. Rozhodli jsme se svolat na Žofín masový míting, na kterém by už byly delegace z celých Čech.

Když jsem pak 18. května na Slovanský ostrov došel, zmocnila se mě mírná panika, když jsem uviděl velký dav lidí obléhající ostrov. Byli to lidé, kteří se zřejmě do přecpaného sálu nedostali, a já dostal strach, že se tam také nedostanu a tudíž celý míting zkrachuje. Naštěstí si mě všimli dva pořadatelé, kteří mě zřejmě poznali a doslova mě protáhli tou tlačenicí dovnitř.

To, co se na mítingu dělo natočil někdo na pásku, ale dřív než vám z té pásky něco přehraji, řeknu pár slov o tom, co na té pásce není. Uprostřed mítingu se v zákulisí objevil Zdeněk Mlynář, člen mocného sekretariátu ÚV KSČ a udělal na nás ostrý nátlak, abychom namístě denuncovali Ivana Svitáka, a abychom se od něj distancovali. To bylo poprvé, co KAN pocítil přímý tlak z nejvyššího mocenského centra, který -- jak mi okamžitě došlo -- měl za cíl zabrzdit či dokonce zastavit přirozený vývoj Klubu. Někteří členové se pod tím tlakem začali chvět a začali uvažovat jak Mlynářovi vyhovět, ale já jsem jeho nátlak rozhodně odmítl a Mlynář musel odejít s nepořízenou a míting pak proběhl v podstatě tak, jak jsme jej naplánovali.

Míting řídil Jan Štěpánek, který měl úvodní projev, pak mluvilo několik členů přípravného výboru a nakonec zástupci mimopražských Klubů. Ale teď si poslechněte krátký výňatek z toho, co jsem tehdy říkal já: (poslech nahrávky z dávné magnetofonové pásky) ...

A obecenstvo jásalo. Podle mého soudu byl žofínský míting vyvrcholením činnosti KANu. Potom následovalo několik dalších akcí, z nichž nejdůležitější byla konference mimopražských Klubů 22. června, která trvala 7 hodin. Těchto akcí jsem se nezúčastnil, protože jsem byl v nemocnici a proto o nich mluvit nebudu.

Na závěr si dovolím malou spekulaci, co by se stalo s KANem, kdyby pokračoval jeho nerušený vývoj. KAN by se pravděpodobně rozštěpil na dvě skupiny, jako se to po listopadu stalo s Občanským fórem. Jedna skupina totiž považovala KAN za zárodek politické strany a směřovala k tomu, aby do ní KAN dorostl, zatímco druhá skupina považovala KAN za unikátní politické seskupení, za jakousi novou formu politické činnosti, která nemá obdoby v sovětském bloku. Neplodné spory obou skupin pak ukončil pan Brežněv se svými tanky.

To je tedy stručná historie starého KANu. Co k tomu dodat? Jak to vidím a co cítím dnes po třiceti letech? Cítím trochu radosti, nad tím, že to, za co jsme tehdy bojovali a co se nám nepovedlo, se po dvaceti letech povedlo jiným, i když výsledek je jiný než jsem očekával, cítím trochu nostalgie nad uprchlým mládím a trochu hrdosti, že jsem byl u toho.

Děkuji za pozornost.

Ludvík Rybáček

11.2.1938 - 5.2.2014

Requiescat in pace

Můj přítel, politický spolubojovník, kolega z univerzity i Akademie, vědec, člověk, který za živou a silnou demokratickou společnost vždy cítil osobní odpovědnost, Dr. Ludvík Rybáček zemřel v míru ve svém vinohradském bytě tohoto 5. února. I když uplynulých 20 let žil v klidném ústraní, nikomu z nás, kteří jsme s ním ušli aspoň část cesty, nesešel nikdy z mysli - jako vzor a vůdčí osobnost.

Jsou vůdci, kteří ukazují celou rukou a dávají pokyny, a jsou takoví, kteří nutnost konat vyzařují jaksi bezděčně a neokázale - a lidé v jejich okolí cítí potřebu se k nim přidat. Takový byl Ludva v ročníku chemie 1959-64 na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a jako doktorand ČSAV v následujících letech. Tichá výzva nám kolegům být lepší - bez okázalosti a zmatku.

Na Akademii ho také zastihl rok 1968. Jakmile se otevřel zprvu jen úzký prostor pro občanskou aktivitu, pochopil Ludva okamžitě, že je třeba jej vyplnit. A proč by to očekával od někoho jiného?

Udělal ten krok sám se samozřejmou odvahou. Obrátil se na nás kolegy a přátele a vyzval nás k činu a tak vznikl Klub angažovaných nestraníků. Tuto bitvu dovedl do konce se ctí a bez paniky - ale stála ho, kromě tuberkulózy, pak ještě 25-tiletý exil v Americe.

Jako málokdo z nových amerických Čechů si Ludva udržel otevřený, nezaujatý, zvídavý vztah k novému prostředí - od drsných začátků až k uspokojivému postavení výzkumníka ve farmaceutické firme v New Jersey. Byt Rybáčkových v Kendall Parku a později dům v Somersetu byly pro desítky lidí pohostinnou branou do Nového Světa. Ludva byl přesný, sympatizující, i když skeptický pozorovatel a jeho postřehy se nádherně poslouchaly během oněch dlouhých večerů, kdy hosté u skleničky džinu s tonikem překonávali časový rozdíl.

Domácí zápas ale nikdy z mysli nespustil. Udržoval aktivně přátelství s Rudolfem Battěkem a dalšími politickými práteli a podporoval je se svou ženou Jiřinou morálně i finančně. V roce 1993 se pak Rybáčkovi vrátili do Prahy. Nad malým českým sobectvím si Ludva občas jen povzdechl, "Tak takhle bychom demokracii ale nevybudovali!" Neztratil žádný ze svých zájmů: Přes zimu chodil do vědeckých knihoven, a v létě se těšil z pstruhů z potoku kolem Čilé a Rynoltic právě tak, jako kdysi z arktického lipana, pro kterého si zaletěl vrtulníkem za kanadský polární kruh.

Život podle Ludvy má být bez křečí, důstojný od začátku až do konce. Tak žil ve velkém i v detailu, a tak i život dokoncil. Od začátku až do konce výzva a měřítko pro každého, kdo se s ním setkal!

Ivan Jonáš

Absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, zakládající člen KANu a dlouholetý exulant

12. února 2014

Muž z Pražského jara – Ludvík Rybáček, spoluzakladatel hnutí KAN

V březnu 1968 byl se spolužáky z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy u vzniku a od května prvním předsedou přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků. V červnu pak přebral funkci MUDr. Jan Štěpánek.

Narodil se 11. února 1938 v Praze jako syn znárodněného lékárníka. V létě 1969 emigroval do Spojených států s manželkou Jiřinou Rybáčkovou, jež byla sekretářkou KAN.

Práci chemika si našel v Newarku a v New Brunswicku. Prostřednictvím Rudolfa Battěka finančně podporovali zdejší disidenty. Do vlasti se vrátili v listopadu 1993.

S dalšími autory přispěl články ze svého oboru do dětské encyklopedie „Rozum do kapsy" (2004, Albatros). Se ženou a s Irenou Zídkovou přeložil Klimeshovu knihu o historii iowského městečka Spillville a jeho českých osadníků „Přicházeli zdaleka" (2008, Epocha), samostatně Gromanův „Atlas přírodních katastrof" (2002, Albatros).

Zemřel ve středu 5. února ve svém rodišti po dlouhém a statečném boji s rakovinou tlustého střeva. Vdova je ředitelkou Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka. Měli syna Jana Jamese. Poslední rozloučení se koná v pátek 14. února v 11:30 v Nové obřadní síni na Olšanech.

Jan Rejžek, LN 8. 2. 2014

Usnesení ÚR KAN 15.2.2014 formát Microsoft Word

17. únor 2014